Profesionální image žena manažerka

Moderní výchova dětí. Rozmazlení spratci, mamánkové, tatánkové, a slabí jedinci.

12.05.2017 12:01

Za tento článek mě možná budou tzv. moderní matky, rodiče, spílat, ale tak to vidím já, už starší ženská.


To, co se děje v kombinaci s nařízením EU a ČR politiků s výchovou dětí ve školách u nás, je děs. Ve finále to ale odnesou děti. Co mě také štve, že v TV jdou reklamy na tzv. ziskové neziskovky, placené norskými a EU fondy, poučují české lidi, jak se mají děti vychovávat. Co jim je do toho? A jsme ještě vůbec nezávislá Česká republika, nebo už jen kůň zapřažený do vozu, na kterém sedí EU politici a ultraboháči, a nařizují našim politikům, co smíme a co ne? To je nehorázné vměšování se do cizího státu.

Jde to plíživě, krok za krokem, ubírají se i práva rodičům, je s nimi manipulováno, a děti se stávají nástrojem mocných a jejich demagogie.

 

Když jsem žila v Japonsku – 1970-1974 (10-14let), tak nejhorší spratci byly malé, americké děti. Mohly tzv. cokoliv, vztekat se, vřískat, mlátit pěstičkami rodiče, práskat na sourozence, a nic se nedělo, rodiče je jen chlácholili. Dítě nesmělo dostat ani přes zadek, muselo být podporována a rozvíjena jeho individualita, ctižádost, nebát se říct co chce, atd. Myslím, že až základní škola ty děti víceméně umravnila, neboť ani v americké škole nemohou děti říkat natvrdo, co je napadne. Musí znát hranice.

Musím se smát, když teď někdo píše, jaké super školství je americké a jak strašné bylo za socialismu v ČR. Podle toho, co jsem zažila já osobně, i když hodně let dozadu, to pravda není.

Japonská výchova byla, že malé děti mohly všechno, ale jak nastoupily už do školky, byl konec a začal dril, na můj vkus někdy i tvrdý. Musely dodržovat pravidla slušného chování, respekt vůči rodičům, autoritám, učitelům, pomáhat ostatním, atd. Za přestupky byly i tělesné tresty. Co je ale krásné, že už malé děti ve školce chystaly prostírání na oběd, vydávaly některá jídla, vytíraly podlahu po jídle. Myslíte, že takové děti pak házely jídlem po sobě, nebo kydaly jídlo schválně na zem, byly drzé? Jojo, už odmala to začíná...

 

Mé děti jsem se snažila vychovat asi v kombinaci výchovy – české od mých rodičů, americké i japonské, říkala jsem tomu skautská výchova, aby se ve světě neztratily, byly co nejrychleji samostatné, ctily rodinu, rodiče. Nejsem zastáncem bití dětí, ale do 3 let, když dítě nebere vážně varování, jedna rána přes zadek dá dítěti jasný signál, že už zašlo za čáru, a nic se mu nestane. Větší děti jsem už „bila“ jen slovem (ona už by mě na zadku taky bolela ruka :-), považuji to za správné, i když si někdy zpětně říkám, že sem tam nějaká facka, když zajdou hodně přes čáru, taky nevadí. Ona je to jak sázka do loterie u každého rodiče, jaké děti budou, jací v dospělosti, věkem se mění, každé je jiné. Ne vše, je pouze výchova rodičů, i okolní svět a geny dělají své. A na výchovu bývají většinou doma 2, ne jeden, a ne vždy tvoří partneři sehraný tandem.

Jako každý, ani já nemám patent na ideální výchovu, snažila jsem se jen dělat to, co jsem považovala za správné. Rozhodně platí moudré české – malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.

 

Dnešním dětem už odmalička rodiče velmi často umetávají cestičky, úzkostlivě je chrání, aby snad z něčeho neměly trauma, aby jim někdo nevynadal, koupí jim pomalu vše, co chtějí, tzv. rozvíjejí jejich jedinečnou osobnost až do velikosti rozmazleného spratka. Děti neznají hranice odtud potud, už odmalička.
Jsem a jistě i jsme často svědky:

– Kdy 6. leté, nebo i menší, vzteklé dítě, dá klidně mámě nebo tátovi ránu před lidmi a oni neřeknou ani ň.
- Když zemře někdo v rodině, děti nesmí na pohřeb, aby je to nějak nezasáhlo, někdy se ani nedozví, že třeba babička umřela, řeknou mu, že musela odjet daleko. Přitom smrt patří do života jako narození lidí.

-Děti jsou drzé na rodiče, prarodiče, a ti to neřeší. Rodiče se hádají, ponižují před dětmi jeden druhého, a je jim fuk, že dítě to vnímá.

- Dětem se vybírá škola tak, aby se mohlo prý svobodně rozvíjet, nejlépe, aby si vybíralo, co se rádo učí, a proč se prý něco učit, když je to na netu (běda, když není signál), aby se sedělo v kruhu, diskutovalo, nebyly známky ani zkoušení u tabule, jen slovní popis. No, a pak máme narůstající hejno hloupých a snadno manipulovatelných dětí a dospělých.
- Učitel může žákovi leda slovně domluvit, ale žák může učitele třeba umlátit klackem – beztrestně. Vždyť by ti chudáci děti utrpěly trauma, kdyby musely začít uznávat autority a vědět, kde začíná a končí jejich hranice svobody. To, že tzv. nezletilý, může zabít a pak jde v 18 letech ven mezi lidi opět s čistým štítem – to už je nad mé chápání.

 - Vytrácí se smysl pro čest v rodině (dnes rodinám nevadí, když z nich někdo krade, hlavně, že je bohatý), cit, empatie, pomoc slabším, respekt a pomoc starším, ochrana přírody – flory a fauny.

- Děti jsou zaměřovány hlavně na peníze. Úspěšnost lidí se teď poměřuje tím, kdo má okázalejší majetek, poslední typ mobilu, drahý ohoz, auto, atd. Mít takové místo, aby nemuseli moc pracovat, ale brali balík peněz. Už se nenosí, aby byl člověk pyšný na to, co v životě dokázal pro společnost nebo pro Zemi, jak jí přispěl, ale jen kolik umí „vydojit“ peněz co nejvíce bez práce.

 

Když si přečtete jen těchto pár příkladů, které jsem tu napsala, snad si jako já vyvodíte, že je touto výchovou vlastně dětem hodně ubližováno. Projevuje se to pak už v základní škole, kdy se z tohoto typu výchovy rekrutují buď spratci co rádi někoho šikanují, nebo jejich oběti, které se neumí bránit. V dospělosti mají i problém v práci. Bývají z nich arogantní šéfové, nebo naopak lidé, kteří těžce snáší stres, tlak ze všech stran a trpí. Od mých 30 let (1990) jsem vedla lidi a od 2009 provozuji mimo jiné manažerský, osobní koučink. Stávalo se a stává, že s některými lidmi se snažíme vlastně změnit něco, co jim způsobily už jejich rodiče v dětství, a oni tím trpí i v dospělosti. A bití to není.

Dnešní svět je mnohem tvrdší a rafinovanější než dříve. Děti by na to měly být připravené, odolné psychicky i fyzicky, co nejvíc.

 

... a jen jeden malý poznatek na závěr tohoto dlouhého článku – sorry :-)

Často sleduji televizi NHK z mého kdysi domova, Japonska, a 23.4.2017 tam byla reportáž z vesnice, kudy se prohnalo hrozné tsunami a elektrárna Fukushima všechny vystrašila. Lidem z jedné vesnice postavili domky o několik km dál než dřív. A japonská maminka, mající děti asi do 3. a 1. třídy říkala, že je teď musí do školy vozit školní autobus, protože je to už hodně daleko, a že budou děti možná slabé a více nemocné. Dřív prý musely brzy vstávat a chodit asi 4km pěšky do školy s ostatními, a to bylo pro jejich vývoj a zdraví lepší.

Jak rozdílné jsou kultury a způsob výchovy dětí v každé zemi, že? V USA nejsou např. v některých městech někde chodníky, všichni jezdí auty, děti se jen vozí...


rodina


Autor: Jana Yahoda
Přečteno: 2504x Komentářů: 0

Líbil se vám článek? Dejte o něm vědět ostatním!

Napište komentář.
Omlouváme se, ale z důvodu ochrany proti Spamu bude zobrazen po kontrole.

 

Pozvánky

Zajímave weby
Jana Yahoda Osobni manazerske poradenstvi a koucink pro podnikatele a top manazery OnlinE manazerske dovednosti pro podnikatele a top manazery od Jana Yahoda