Musí mít každé dítě svůj vlastní pokoj?
17.02.2013 11:07
No, přeci nemusí ! Jeden můj známý mi řekl: "Naší malé už bude 5 let, musíme jí udělat vlastní pokoj, nemůže být v jednom s 8 letým synem, to je jasné, bylo by to nechutné." Mlčela jsem, je to jejich věc, ale v duchu jsem si říkala – proč byste museli?
Proč by 5 letá holčička už musela mít svůj pokoj? Byla by to pro ni psychická újma žít v jednom pokoji se starším bratrem? Nebude se jí naopak stýskat, když bude usínat sama v pokoji?
Kdysi dávno, když lidé neměli takové možnosti jako dnes, žili třeba rodiče a jejich děti v jedné cimře. Nad tím mám já jen jednu otázku – jak to rodiče dělali se sexem, když některé děti už byly dost velké a mohly by je slyšet nebo vidět? Jinak mi to nepřijde divné. Když lidé žili a žijí v paneláku, v běžném 3+1, tak tam také děti mají a měly jeden pokoj, většinou kolem 10m2 a v pohodě tam spolu vyrostly a jsou z nich normální lidé. Dnes, kdy lidé mají možnost postavit si svůj domek, tak už většinou počítají s extra pokojem pro každé dítě.
Ono má vše vždy své Pro a Proti.
Já jsem žila s mým bratrem v jednom pokoji, dokud jsem se nevdala a vzpomínám na to ráda, měla jsem pěkné dětství, i když třeba v Japonsku jsme měli pokojíček, který měl 3,5 x 3m a jedno oko. Měli jsme malý, panelákový byt, ale na Japonsko to byl i tak luxus. Na jedné straně jsme měli palandu a za ní u okna jeden pracovní stolek a na druhé straně jednu skříň na obleky a jednu skříňku na hračky a věci. Mezitím byla jen úzká chodbička ke dveřím. Mě bylo 10 a bratrovi 5 a v tom pokoji jsme byli 4 roky. Největší pokoj jsme pak měli v Praze, bydleli jsme s rodiči a prarodiči v jednom bytě, ve starém domě v centru a náš pokojíček měl 8x4m.
Když jsem jednou řekla jednomu americkému kolegovi v práci, že jsem žila v jednom pokoji s bratrem do svatby, udiveně se na mě podíval a řekl s odporem: " To je nechutný, aby holka žila s klukem v jednom pokoji." Uvědomila jsem si, jak je zblblý z toho, co je u nich zvykem a myslí si, že to jediné je správné.
Většinou mají dřevěné domky "papíráky", z velké míry na půjčky, ale jejich děti musí mít svůj pokoj, jinak by ve společnosti vypadaly divně. Je to jejich kultura.
Ale proč?
Ať si to každá rodina zařizuje, jak chce a druhé nesoudí.
Děti by hlavně měly vyrůstat v prostředí, kde se k sobě v rodině chovají dobře, měly by vědět, že rodina je pro ně bezpečí a ochrana. Rodiče by měli být zodpovědní ke svým dětem tím, že je mají vychovávat svým příkladem, protože mnohé z rodiny si pak děti nesou do svého osobního a rodinného života. Děti by neměly být rozmazlení parchanti, kteří si řevem nebo štěkáním vydupají co zrovna chtějí, kterých dnes na ulici vidím nějak více než dřív. Ať se učí odmalička, že na vše si člověk musí vydělat prací a věci by si měl kupovat, až si našetří a ne bezhlavě skákat do hypoték, půjček, a nebo čekat peněžní dary od rodičů.
Ano, žila jsem s bratrem v jednom pokoji až do svatby – co mně to dalo a jak mě to ovlivnilo?
Osobně nevidím zpětně ani jednu negativní věc. Myslím, že nás to oba naučilo hodně vzájemnému soužití a toleranci, komunikaci. Jako každé děti jsme se v pokoji sem tam rvaly, jednou protože já chtěla poslouchat hudbu a on si na zemi jezdil s autíčky a stále dělal různé zvuky a na mé "buď zticha" nereagoval, jindy to byl zase jiný důvod.
Naučila jsem se učit, číst si za různého kraválu, který bratr zrovna dělal, dnes nesnáším ticho. Proto mi pak ani nevadila určitá intenzita křiku mých dětí. Obecně nerada pracuji a žiji v tichu, buď mám televizi jako hlasovou kulisu, nebo rádio, CD.
Když byl můj bratr malý a někdo ho venku zmlátil, přišel ke mně a já tomu dotyčnému dala nakládačku a varování, že na mého bratra už nikdy nesáhne nebo toho bude litovat. Uměla jsem se prát, měla jsem respekt i u kluků, naučil mě to táta, abych se uměla bránit, kdyby mě někdy někdo jako holku napadl. Díky věkovému rozdílu jsem měla navrch, v boji s bratrem jsem vyhrávala, ale když mu bylo 14 let, už byly naše rvačky náročnější a začal mít převahu, když mu bylo 15 a mně 20, přestali jsme se rvát a jen jsme se případně pohádali. Na druhou stranu jsme si užili plno legrace.
Byli jsme na sobě závislí, jeden bez druhého nedal ránu. Když můj bratr řešil nějaký problém, vždy ho probíral se mnou. Dlouho jsme si každý večer před spaním povídali, ve tmě, každý ze své postele, č asto jsme se chechtali tak nahlas, že přišel někdo z rodičů a ptal se co se děje, že se tak řehtáme. Dodnes jsme s bratrem bezva dvojka, a přestože nám život hodil pár klacků do cesty, držíme při sobě.
Lidé o mě říkají, že jsem prudérní a já jsem.
V jednom pokoji s bratrem jsme se naučili před sebou převlékat tak, že mě můj bratr nikdy neviděl nahou a já jeho jen když byl malý. Když jsem pak jako dospělá přespávala někdy s kamarády, spolužáky v jednom pokoji, fascinovala jsem je. Jednou jsem byla se spolužákem, kamarádem na koleji v Neratovicích a před spaním jsem seděla dole na palandě, on na židli u stolu naproti mě, já se s ním normálně bavila, a přitom jsem se převlékla do pyžama.
On se pak hrozně smál, že tohle ještě neviděl.
Převlékla jsem se kompletně tak, že neviděl ani kousek mé intimní části těla, ani prsa ani nic dole. To byl můj výcvik ze života s bratrem :-)
Když dostanou děti už odmalička svůj pokoj, stejně ze začátku "lezou" k rodičům nebo tajně k bratrovi, sestře, bývá jim před spaním smutno. Jinak jsou děti samy ve svém pokoji a hledají komunikaci na netu, mobilu.
Když pak rostou, je pravda, že je to pohodlné mít svůj pokoj, kde vás nikdo neruší, ale podle mě se zas nenaučí v tak velké míře soužití a toleranci, která je pro život hodně důležitá, a vzájemné komunikaci, řešení mezilidským konfliktů.
Je to ale věc pokroku. Kdysi byli všichni v jedné místnosti, za komunistů díky panelákům měli rodiče svůj extra pokoj a děti také jeden svůj, dnes už lidé mají domy, kde má často každý svůj vlastní pokoj, každé dítě a někdy i každý rodič. Zvyšuje se pohodlí jednotlivců, ale snižuje se vzájemná, rodinná komunikace a tolerance. Každý si žije po svém, sám.
Co si o tomto tématu myslíte vy?
Autor: Jana Yahoda
Přečteno: 7882x Komentářů: 0
Jaggni to!
Linkuj.cz!
del.icio.us
Facebook
