Petra ze Severních Čech – Život v Česku není snadný, ale když mě srazí na kolena, já se zvednu.
04.04.2016 07:53
Můj život byl a je pestrý, plný zvratů, pádů, ale i vzestupů. Mnohokrát jsem byla nesmírně šťastná a mnohokrát jsem si říkala, že už to nemůže být horší, že už nemůžu dál, a omyl, bylo to ještě horší. Ale život je boj a stojí za to za něj bojovat. Je mně 33 let a žiji v Severních Čechách.
Téměř každý den vidím a slyším lidi, kteří si stále na něco stěžují. Mají málo peněz, mají smůlu, a ti, co se mají lépe, si buď určitě nakradli, nebo dědili, prostě měli štěstí. Nemluvím o všech a nemluvím ani o „nějakých“ lidech. Znám jich kolem sebe dost, pár jich mám i v mé širší rodině.
Navenek to vypadá, že se mám dobře, mám statek a moje zvířátka. Ale nic jsem nedostala bez práce. Když jsem studovala zdravotku, vyrůstala jsem u babičky, které pomáhal táta. Často jsme museli obracet každou korunu. Od malička jsem byla vedena k tomu, že když něco chci, tak se musím postarat. Přála jsem si mít svůj statek s koňmi. Doma se mi smáli, že jsem blázen, že nevím, jaká to je dřina a kde na to chci vzít. Že mám perfektní prospěch a mám jít studovat, a ne dělat rukama.
Při studiu jsem chodila na brigády, a tak si pomalu šetřila peníze, naplno jsem se věnovala fotografování a zdravotní škole. Oboje mě bavilo. Vrátila jsem se také ke svému dětskému snu a začala opět navštěvovat jezdeckou školu. Zdálo se, že vše je a bude perfektní. Po škole jsem si začala hledat zaměstnání a přišel šok. Nemohla jsem najít práci, na sociálce mi řekli, že mám babičku, tak ať mě živí, že nemám nárok na žádnou podporu či příspěvek. Nikoho nezajímalo, že jsem při studiu chodila na brigády. No jo, co dělat...Seděla jsem na pracáku a přemýšlela, co dál. Jak sehnat jakoukoliv práci. Vedle mě seděly romky a živě diskutovaly, jak ony za nějakých 6 – 8000 Kč na poloviční úvazek nebudou dělat, že se jim to nevyplatí. Že když budou doma, tak dostanou víc. Jen mlčky jsem je poslouchala a v duchu si říkala, jak je to možné, že já nedostanu ani korunu a jak bych byla ráda, kdybych sehnala cokoliv, a jaké mají ony štěstí, bydlí ve městě, kdežto já na vesnici, kde mi jede do města bus 3x za den a zpět poslední v 16:00 hod. to mám složitější.
Nakonec se i mně zadařilo. Sehnala jsem práci jako pokladní v jednom hypermarketu, kde jsem byla smlouvou vedena jako brigádník na poloviční úvazek, avšak dělala jsem musela na plný, nedosahovala jsem ani na minimální mzdu, nevydělala jsem si tam tehdy ani těch 6000 Kč, nad kterými mé spoluobčanky „romky“ ohrnovaly nos, a abych tam mohla být, musela jsem na kole jezdit 14km tam a zpět – auto jsem neměla a žádný jiný spoj nebyl. Když jsem zjistila, že pokladní na smlouvu na dobu neurčitou berou minimálně dvojnásobek mé mzdy, jen jsem žasla nad tím, co je v našem státě možné. A když se pak vrátili lidé z výpomoci z Prahy, kam je onen hypermarket vysílal a přišli s tím, že tam mají pokladní i 2x tolik, co my tady… co dodat. Jsme ve špatném regionu, kde je vysoká nezaměstnanost...
Povznesla jsem se nad to a začala přemýšlet, jak si ještě přivydělat. Rozhodla jsem se prodat svou sbírku, použít naspořené peníze, zkusit pomalu obnovit starý statek a pořídit si koně. Zeptala jsem se druhého majitele našeho statku, zda mu nebude vadit, když zde začnu něco dělat (druhá polovina patřila mému otci), opravovat ho a ten to uvítal, že to „alespoň“ nespadne.
Bohužel po pár měsících práce na kase jsem začala mít zdravotní problémy, ostatní pokladní mně řekly, že to je běžné, že mnoho z nich je již po operaci s „tenisovými“ lokty. Když mi jednoho dne vyskládali na pokladní pás polovinu nákupu a on se propadl, tehdy mi došlo, kolik toho vlastně za ty i 14 hodinové směny natahám v rukou. Když už mně vypadávaly věci z rukou a nebyla jsem schopná udržet ani hrnek, šla jsem po cca 6 měsících k doktorovi. Měla jsem zánět v loktech a zápěstích. Bylo mi jasné, že tuto práci dál dělat nemohu, avšak být bez práce také ne. K tomu jsem již měla závazky na statku, který jsem začala opravovat. Většinu jen svépomocí, s něčím mi pomohl můj otec a známí, avšak veškeré financování leželo na mě. No co, dala si se na boj, tak bojuj.
Našla jsem inzerát, že hledají zdravotníka v mém oboru. Přihlásila jsem se na konkurz a vyhrála ho. Nastoupila jsem do nové práce, která mě konečně nesmírně bavila, avšak, bylo tam velké ale… jako odborný personál jsem byla pro české zdravotnictví „drahá“. Oficiálně jsem byla tedy vedena jako pomocný pracovník ve zdravotnictví s podstatně menším platem, než jaký jsem původně měla mít, ale bylo ode mne požadováno, abych vykonávala svou odbornost. Do toho se změnil zákon, a abych si udržela svou odbornost a mohla ji vykonávat bez odborného dohledu, musela jsem splnit dvě podmínky. Za prvé být vedena po určitou dobu ve své profesi a za druhé nasbírat během 6ti let 40 bodů z kurzů celoživotního vzdělávání.
Zde jsme s kolegyní tvrdě narazily. Asi 2 roky jsme „bojovaly“, aby nás zařadili do naší profese rehabilitačního pracovníka, nakonec se to povedlo, nicméně jednu z nás zařadili do platové třídy nižší, než požaduje naše odbornost, abychom mohly dělat obě bez dohledu. Tj. jedna dělá „pod“ odborným dohledem a jedna bez – tedy dělá ho té druhé. Nikdo neřeší, že jako státní, český podnik, máme 25 dní dovolené a k tomu samozřejmě občas ta, která má dohled marodí. Dle zákona ta druhá, která musí dělat jen pod dohledem, nesmí v tu dobu vykonávat tuto činnost bez ní. Chyba lávky, obě děláme to samé. Když byla bohužel ta z nás, která má dělat odborný dohled, téměř 3 měsíce nemocná, druhá ji musela samozřejmě ve všem zastoupit a dále vykonávat svou odbornost.
No a druhá podmínka – body. Kapitola sama o sobě. Především první roky byly pro naši profesi vypisovány kurzy k jejich získávání výjimečně. Když už se nějaký našel, tak byl na druhé straně republiky či v Praze, a cena se pohybovala kolem 2-3000 Kč. A získalo se na něm v průměru 2 body. K tomu bylo třeba připočítat náklady na cestu a ubytování (většinou byly dvoudenní). Pak se někdo chytnul za hlavu, že toto množství bodů není možné, při tak málo vypsaných kurzech splnit, navíc většina mých kolegů řekla, že na to nemá peníze, a že si to raději nechá propadnout, ať se pak stát stará, tak se začaly kurzy vypisovat i v Ústí nad Labem, kde to vyšlo se vším všudy cca na 500Kč na kurz. Paradox je, že vše jsme si museli platit my – a stále musíme. Na kurzy jsme si museli vybírat naši dovolenou, nikdo nás „jen tak“ neuvolnil. Vydělala jsem si měsíčně 8-9000 Kč. A během 6ti let jsem vypotřebovala 20 dní své dovolené na kurzy a zaplatila zhruba 20000 Kč. Za něco, kde jsem se nic nového nedozvěděla, pouze se opakovalo to, co jsem se již naučila ve škole a znala z praxe. Spousta lidí byla naštvaná a zdravotníci buď odcházeli do zahraničí, nebo si nechali propadnout ten papír, že mohou dělat bez odborného dohledu. A hle, najednou se opět někdo „moudrý“ chytnul za hlavu a prodloužil nám dobu na sbírání bodů až na 10 let. Řekněte mi, v kolika profesích si musí pracovníci vybírat svou dovolenou a platit si sami kurzy, aby mohli vůbec vykonávat svou profesi, a přitom je na těch kurzech vůbec nic nenaučí? Někdo z toho má pěkný byznys, ale co my? Navíc, když si lidé nechají „propadnout“ papír, tak pak musí dělat znovu zkoušky, že vůbec svou profesi umí, to stojí opět peníze. Takže logicky ti, co si nechali propadnout papír, už nemají chuť to vše absolvovat a končí – a pak se někdo diví, že chybí lidé ve zdravotnictví a našinci často odchází do zahraničí. Už při absolvování školy jsme měli možnost jít okamžitě dělat do ciziny, ale já chtěla být doma. S 10 lety praxe mám kolem 12000 Kč čistého. Když slyším v médiích, že průměrný plat zdravotní sestry je 24000 Kč, tak se tomu jen směju.
Nicméně během tohoto období – jsem dál hledala způsob, jak si přivydělat. Stalo se, že si druhý majitel statku vzpomněl, že chce používat svou polovinu ze stájí a budov, které jsem opravila, a jestli se mi to nelíbí, tak můžu jít pryč. Samozřejmě bez jakékoliv finanční náhrady, a že on mi nikdy nedovolil tam nic stavět ani opravovat. Byla to moje chyba, vše bylo domluveno jen ústně, nebyla žádná písemná dohoda. Tehdy jsem si nadávala, jak jsem byla hloupá a naivní.
Podařilo se mi sehnat nějaké polnosti, bojovala jsem o statek, začala jsem pomalu podnikat v chovu koní a přitom stále dál chodit do práce, ve volnu jsem pokračovala v opravách. Když jsem si myslela, že už je vše super, byla mi diagnostikována rakovina. Naštěstí v počátku a operace mě zachránila. V té době mně zemřela babička a nastal koloběh dalších událostí.
Vše se nakonec vyřešilo, urovnalo a já si opět myslela, že už je vše super a bude se dařit. S koňmi jsem navštěvovala seniory, mentálně postižené, pořádala bezplatné akce pro děti a byla jsem opravdu spokojená. Chodila jsem do práce, která mě bavila a doma pokračovala v malém podnikání a „boji“ o statek, kde se už zdálo, že pokud vyplatím polovinu za maximální cenu, tak bude už konečně pokoj. Od jedněch lidí jsem stále slyšela, kolik mám peněz, jak jsem je zdědila či mi je někdo asi dal… každému jsem říkala, „tak si to vyzkoušej“. Druzí mi pro změnu říkali, že jsem se zbláznila, kolik to je práce, ale byli i milí, uznávali, kolik jsem toho již sama dokázala.
Jak se říká, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Jako blesk z čistého nebe jsem přišla na to, že mě můj dlouholetý přítel podvádí s o 12 let mladší slečnou, než byl on či já, kterou jsem všemožně podporovala a v mnohém jí pomáhala. No jo, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Do toho našli mému otci rakovinu v posledním stádiu, brzy na to zemřel. Já byla těhotná, měla jsem zdravotní problémy, a v té době jsem musela vyplatit v maximální výši druhého majitele statku, jinak se „někam“ odstěhovat. Na statku jsem zůstala na vše sama. Tehdy jsem si myslela, že už to je opravdu konec a nemohu to v žádném případě zvládnout, ale vzpomněla jsem si na lidi v Africe, na děti, kterým jsem kupovala „Opravdové dárky“, platila školné… a řekla jsem si, „nějak bylo, nějak bude“.
Nemá smysl trápit se věcmi, které člověk nemůže změnit, avšak pokud chce změnu, musí začít u sebe. Neb - když ti někdo podrazí nohy nebo upadneš, postav se sám, nikdo tě zvedat nebude.
Jednoho dne jsem šla odvést koně na pastviny, procházela jsem stájemi, které jsem postavila, pak je pozorovala na pastvinách, a náhle mi došlo, kolik jsem toho opravdu v životě sama zvládla. Že to zkrátka musím nějak zvládnout i teď, že to prostě nějak půjde, ač teď ještě vůbec netuším jak… A udělala jsem první krok, řekla kamarádce o své šlamastice a pak ještě několika známým. Vyplakala jsem se a hrozně se mi ulevilo. Všichni na mě koukali s otevřenou pusou, že vůbec netušili, jaké mám problémy. A ejhle, nejen, že mě hrozně podrželi, ale začali mi i pomáhat. Dokonce i cizí lidé, kteří se jen občas chodili potěšit s mými koňmi, najednou se z nás stali přátelé. Řekli mi: “Stále někomu pomáháš, stále jsi silná, ale musíš se naučit si i o pomoc někdy říct a hlavně ji přijmout“.
Po těchto slovech jsem si sedla ke stolu a napsala si v bodech, co je vlastně důležité, na čem mi záleží, čeho se mohu vzdát, na čem mohu ušetřit, na čem nikoliv… Udělala jsem si rozpočet na dva roky, jaké vím, že budu mít nutné výdaje či příjmy a hlavně, co budu během těch dvou let dělat, kam se chci posunout. Prodala jsem většinu koní a vybavení na ně, a tak získala i peníze na dům a na další úpravy statku, které mi v budoucnu usnadní život, ušetří peníze, i nějaké vydělají, bude to „snazší“ než chov koní.
Zrušila jsem jednu ohradu a místo ní udělala zahradu, nakoupila ovocné stromy a keře. Přestavěla jsem malé stáje na chlívky a nakoupila jsem různou drůbež. Do toho se mi narodila dcera a já se opět plně vrhla do práce na statku, začala jsem s pomocí nově získaných, opravdových přátel měnit i terén na statku a dokonce zůstalo dost času a sil i na vybudování skalky a posezení. Jakou radost mi udělal bagr pracující v objektu, si nikdo ani neumí představit, jak mě těšilo dělat první, vlastní džemy, zpracovat drůbež, sbírat vajíčka. Prozatím pro mě, přátele a známé, či jako odměnu za pomoc. Do toho jsem začala opět pracovat s dětmi, s koňmi, které mi zůstali. Opět jsme s nimi začali jezdit i na závody. Vzpomněla jsem si také na ruční práce, a začala jsem vyrábět doplňky pro koně, zatím jen okrajově, hlavně pro sebe, ale už mám i objednávky pro jiné, tak se na to v brzké době také vrhnu, neboť je přeci škoda při špatném počasí jen sedět doma.
Pořídila jsem si kozu a mám v plánu i krávu, neboť je to úplná jiná chuť, nešizené, přírodní produkty bez chemie, znám je z dětství. Jelikož se mi daří minimalizovat náklady a být značně soběstačná, zvládám i vše splácet, (při mateřské se mi sem tam zadařilo být i na nějaké brigádě) a ještě si i něco našetřit, jsem opět spokojená. Je mi nad slunce jasné, že toho mám ještě mnoho před sebou a čekají mě ještě některá nelehká a zásadní rozhodnutí, avšak když se dívám zpět, člověk se zkrátka nesmí vzdát a musí něco dělat. Samo se nic nevyřeší ani neudělá. Naopak, když se člověk dostane ze šlamastiky, má ze sebe úžasný pocit, že to zvládnul, a klidně i s něčí pomocí, avšak nesmí zůstat stát a čekat, musí začít jednat sám.
Je důležité se i někdy odměnit, udělat si radost, i maličkostmi. Já mám např. svou skalku, kupovala jsem rostlinky i ve výprodeji za 1-5 Kč, ale těší mě si sednout a dívat se na ní nebo na zvířata.
Zhruba za rok se vracím po mateřské zpět do práce, možná jen na poloviční úvazek, práce ve zdravotnictví mě přes všechny ty zmíněné problémy, baví. V zemědělství hodlám dál pokračovat a možná nakonec i ve výrobě doplňků pro koně. S vědomím, že kdybych přišla o zaměstnání, mám stále něco v záloze a nemusím se bát, že přijdu o střechu nad hlavou a dřít bídu s nouzí.
Poznámka J. Yahoda :
S paní Petrou jsem se náhodně poznala přes Internet, kdy jsem prodávala nevyužité patky. Jak mi tak psala emaily, požádala jsem jí, zda by svůj příběh mohla zkráceně sepsat a poslat pár fotek svých zvířátek, že bych to publikovala, mohly bychom tím inspirovat některé české ženy, které mají možná v tuto chvíli nějaké těžké období. Může je to motivovat a pomoci najít v sobě také odvahu a sílu sama něco změnit a udělat. Jak obvykle říkám – „Pokud to pomůže i jen třeba 1 ženě, pak měl čas strávený nad tímto článkem od paní Petry a ode mě, smysl.“
Neuvedla jsem celé jméno paní Petry, z důvodu ochrany jejího soukromí. V České republice je bohužel plno závisti a paní Petra chtěla mít klid.
Autor: Jana Yahoda
Přečteno: 2605x Komentářů: 0
Jaggni to!
Linkuj.cz!
del.icio.us
Facebook
